První den.

    Odjíždíme z Prahy v očekávání dnů příštích. Naplněni předsevzetím zdolat nezdolné a pokořit, technikou jíž jsme vybaveni, vrcholy Karpat.
    Reklamou ozdobená Niva si to sype českou krajinou,  obtěžkána nadměrným nákladem zásob náhradních dílů a propriet nutných k přežití v drsných terénních podmínkách na míle vzdálených všem servisům. 
 
     Míjíme desítky aut v obou směrech dálnice, mávají na nás. Na parkovištích a  u benzinových pump působíme jako atrakce. Otázky se jen hrnou: „Odkud jedeme a kam?“ „Není to nebezpečné?“  „Je to divočina!“, odrazují nás od zamýšleného cíle.  Popřejí nám většinou dobrou cestu a šťastný návrat.
     Překračujeme hranice se Slovenskem a stále na východ. K večeru se po chvili hledání a nemilém střetu s místními Cikány setkáváme s ostatními vozidly expedice. Přátelé off-roadu, známé i neznámé tváře vyzařují nadšení.
       
    V útrobách, stále ještě naleštěných terénních vozů si posádky vezou navíc padáky a tlačný motor k plánovaným aviatickým exhibicím, raftovací člun na divoké vody ale i horská kola ke sjíždění kopců.
     Dali jsme si sraz na Zemplínské Šíravě. Až za tmy nacházíme místo k přenocování na jejím severním břehu. Spíme na asfaltu vedle našich automobilů.
     Prosluněné     svítání    zve     k  příjemné   koupeli   ve   zvlněné hladině jezera  končícího  hladinou kdesi v oparu.
     „Ke  strojům!“  zní  příkaz vedoucího   a   organizátora   celé akce, pana Černého. Poslední zastávka před hranicemi s Ukrajinou k doplnění zásob je u sobranecké benzínky. Střecha Nivy jen sténá pod váhou desítek litrů benzínu a vody. Pak již jen hraniční pásmo, nezbytné celní formality, všetečné otázky celníků a jsme tu.

         Vidíme strážní věže. Obrovská socha vojáka - osvoboditele v nadživotní velikosti stojí na návrší a vítá nás odhodlaným pohledem na území, na kterém bychom za tatíčka Masaryka, byli stále ještě doma.   Zakarpatká Ukrajina.

     Míjíme severním obchvatem v rovině položené, poklidné město Užhorod, bez význačných architektonických dominant. Směřujeme na jihovýchod do kotliny pod Karpatami.
     Cestou do Mukačeva, projíždíme malými vesničkami jejichž domky jsou jako korálky navlečené na niti silnice.
     Silnice jsou vhodné snad jen pro vozidla off-road. Hluboké díry jsou zásadně neoznačené. Jízda připomíná z počátku obří slalom, ale pak rezignujeme a zvyšujeme rychlost což kupodivu umožňuje klidnější průjezd.

     Domorodci sedí před vrátky svých zahrádek pod pergolami obrostlými vinnou révou a nabízejí ovoce, zeleninu ale i láhve naplněné snad vínem nebo se šťávou. Neochutnali jsme, ani nezastavili, protože kdosi vpředu spěchal a tak byla škoda, že jsme s místními nepromluvili.
 Mezi vesnicemi, na pokraji lesů jsou vidět děti i dospělí vystavující houby a jiné lesní plody.
     Míjíme ozbrojené policejní hlídky v neprůstřelných vestách a se samopaly, které nás bedlivě sledují.

    Před Mukačevem platíme pokutu za chybné odbočení vlevo.  Šipka ukazující směr nájezdu k benzinové pumpě před křižovatkou je matoucí, protože v křižovatce je přikázaný směr rovně. Skládáme se na pokutu a zároveň si prohlížíme první, sice otevřené, ale přeci jen nefalšované závory, za kterými nejezdí vlak, ale jimiž se cesta uzavírá podle potřeby.

     Místní policisté blokují jedno z našich vozidel, dokud pokutu 8 dolarů za každé vozidlo neuhradíme. Známé bločky, ani jiné potvrzení nedostáváme a tak nás může hřát jen pomyšlení, že peníze od nás pomohou. Ale je nám už docela jasné komu především.

     V Mukačevu přejíždíme říčku Latoricu směřující na Slovensko, ta se pod Zemplínským Jastrabím vlévá do Bodrogu. Jedeme dále do vnitrozemí a míjíme Lalove.

     Po obou stranách vozovky jsou veliké plochy podmáčené půdy a místní mládenci nám nabízejí na provázcích zavěšené úlovky. Všude je cítit voda a rybina. Boční vítr zvedá vlny a drobné kapičky vody se usazují na oknech, jako když droboulince prší. Krajina vypadá jako Morava po povodni, ale tady je to asi normální stav.

     Iršavu podjíždíme z jihu a počasí se kaboní. Mezi Širokým a Chustí poprvé narážíme na řeku Tisu, která pod Buštinou u Tjačivu tvoří hranici s Rumunskem. Její vody nás budou doprovázet všude, kam nadále v tomto kraji pojedeme. Mezi Tisou a silnicí se objevují ploty ostnatých drátů, varovné nápisy a typické strážní věže s hlídkujícími pohraničníky.

     Vjíždíme do kraje solných dolů okolo Solotviny. Krajina se začíná vlnit v lesnatých kopcích připomínajících podhůří Krkonoš. Pod Velkým Bičkovem se Tisa i naše cesta obrací v pravém úhlu na severovýchod a to jsme již 20 km před Rachovem.

     Údolí řeky svírají čím dále tím větší kopce, střídavě porostlé z části smíšeným, převážně však jehličnatým lesem.  Tu a tam jsou vidět holiny s pastvinami.
     Do Rachova jsme dojeli po pěti hodinách off-roadu na cestě dlouhé 238 km. Na první pohled se zdá, jakoby tuto cestu udržovali jen v zimě, ale přeci jen jsme pátý den expedice potkali cestáře, pokládající do větších jam s větším množstvím vody, větší množství žívičné směsi za podpory vydatného lijáku. Protože válec měl nějakou poruchu nebo se řidiči nechtělo jezdit, pustili se do hutnění nového povrchu sami řidiči se svými vozidly.

     Místní motoristé navzdory neuspokojivému stavu vozovek bravurně  vedou svoje stroje. Umě kličkují i ve vyšších rychlostech a hlavně za soumraku bez světel.  Je tedy kupodivu, že nehod je tu daleko méně, než na Slovenské straně. Tam jsou silnice lemovány, prakticky na každém kilometru, křížky a pomníčky, které při bližším ohledání nejsou z války, ale z dob pozdějších.

     To jsme ale odbočili od popisu cesty prvního dne naší propagační jízdy a za krásam i Ukrajinských Karpat. 

     V Lazeščině, to je asi 30 km severně od Rachova na nás čeká náš průvodce Jura. Vedoucí expedice, pan Černý nám jej představuje jako majitele pily na potoce ústícím do Tisy v místech, kde dříve končila Zakarpatská Ukrajina a tedy i naše první republika. Cestou vzhůru podél potoka opravdu vidíme bývalé hraniční patníky, ohrazené malými dřevěnými plůtky  připomínající zašlou slávu ČSR z počátku století.

     Zastavujeme na místě, kde Ukrajinci postavili před válkou našemu prvnímu presidentovi T.G. Masarykovi chatu, po níž už dnes není ani památky. Výměnou vlád za války, vzala za své. Jen kámen s nápisem TGM 1936, který předvídaví horalé povalili nápisem k zemi, aby nebyl zničen, je dnes znovu postaven a tu dobu, na kterou tamější domorodci rádi vzpomínají, připomíná.

     Starý Ukrajinec, rodilý Maďar, o té době lámanou češtinou vypráví. Rozumíme mu. Je vidět, že je svou vzpomínkou dojat - chudý, ale hrdý na to, že přežil všechna příkoří. Není divu, že rád vzpomíná na mládí, když ho český učitel učil číst, psát a počítat.

     Nasedáme do vozidel a stoupáme dál cestou vzhůru. Mezitím se pod horami sešeřilo a když se cesta vklínila mezi skály, přestává být cestou a mění se v řečiště balvanů. Vjíždíme  do příkrovu lesa. Přibylo bahna a písku, což byl teprve ten pravý off-road.

     Kužely světel se míhají nahoru a dolů, kopírujíc terén. Od lovecké chaty ve výšce 1618 metrů nad  mořem nás čeká ještě asi 600 výškových metrů. Předtím než nás lovecká chata pod Jasiňou přivítá, vjíždíme do mraků.
     Světlo půlkilowatové žárovky zavěšené na smrku připojené na vodič, který připomínal telefonní dvoulinku, nám zvěstuje konec dnešní jízdy.
     Všechna vozidla expedice se vešla do prostoru stavebního složiště. ( Chata se, jak jsme následující ráno zjistili, rozšiřuje o další objekt.) Tak trochu utrmáceni se ubytováváme v malých ale  i menších pokojích po třech i více lůžkách.
 
    Chata byla asi původně velmi malá a jak byly peníze postupně se rozrůstala, což způsobilo, že i vnitřní pokoje mají okna. Bylo jimi dříve vidět ven, ale dnes vedou do dalších pokojů.
 Večeříme v jídelně - oplechované maringotce. Vnitřní prostor je rozdělen na malinkatou kuchyňku a místnost s dvěma podélnými lavicemi a stolem upevněným k podlaze.

     Do chaty se vchází společenskou místností, umístěnou v prvním patře rovnou ze svahu dvojitými dveřmi. Místnost je vybavena prastarými litinovými kamny z počátku století, stolem, lavicemi a nezbytnou televizí, jejichž služeb jsme nevyužili.
 Ve spodní části chaty je kromě pokojů i koupelna sauna a toaleta. Méně otrlí chodili do přírody, kde deštíček omyje.
 
 Jak bývá v tomto kraji zvykem, vodovodní potrubí vedené venkem a snad kvůli jednoduchosti je užita gumová hadice. Nejzajímavější je ovšem baterie na umyvadle, určená  k  upevnění na zeď, ale připevněná k umývadlu, takže při puštění vody, je člověk zasažen do břišních partií vodním proudem. Na tyto drobnosti si rychle zvykáme.
 Po zabydlení se scházíme k večernímu programu při kytaře. Dlouho do noci se zpívá a vyprávějí se zážitky z cest uskutečněných i smyšlených.

     Tak končí první den Expedice Ukrajina 98 - Rachov. Následující dny proběhly v hektickém tempu a nebylo by vhodné je chronologicky řadit za sebou.
 

 
  Text: Antonín Nešpor  foto: Jiří Kropáček
cestopis Expedice Ukrajina 98 si lze vypůjčit ve Veřejné knihovně Lidice